Těšili jsme se moc.
Já, že po letech zase uvidím moře.
Vil úplně na všechno.
Ještě před odletem jsem zjistila, že v místě kam jedeme, jsou problémy se znečištěním moře a turisté trpí častými střevními potížemi. Kontaktovali jsme tedy cestovní kancelář Alexandria, ti nás ujistila, že na místě žádné problémy letos nejsou.
Bohužel dovolenou objednávala kamarádka, protože na rozdíl ode mne je velice zcestovalá.
Jak jsem později zjistila, ona se vůbec nepodívala na jedinou recenzi místa.
Osobně bych se nikdy zbytečně takovému riziku nevystavila.
Týden před odletem jsme se dozvěděly, že letíme ve 4,45 hodin.
A tak nás čekalo velice brzké vstávání.
Vil nemohla vzrušením usnout.
V půl třetí jsme tedy odjely na letiště, odbavily kufry, zamávaly tatínkovi a odpluly do bezcelního prostoru čekat na letadlo. Let měl mírné zpoždění.
Nela, dcera mé kamarádky ztropila v letadle scénu a tak já seděla od Vilmičky o tři sedadla dál.
Doteď lituji toho, že jsem s ní nemohla prožít vzrušení.
Let i transfer do hotelu proběhly hladce.
V hotelu jsem hned vytáhla krém, ručníky a plavky, co jsem měla v příručním batohu.
Za chvilku už Vil plavala v bazénu.
V poledne jsme se naobědvaly, ve dvě hodiny nám předali klíč od bungalovu, vybalily jsme
a už jsme spěchaly k moři.
Večery jsme trávily v baru, na terase, nebo procházkami po městečku.
K moři jsme se snažily chodit dopoledne i odpoledne.
Trochu mi vadilo velké množství chaluh plavajících v moři.
Od druhé dne byly velké vlny.
Některé dny dokonce vyvěsili červenou vlajku, značící zákaz vstupu do vody.
K moři šli někdy i Ocasníkovi.
Na pláži se jim moc líbilo, do vody se báli.
Ve středu jsem se probudila s ukrutnou bolestí hlavy.
Vazala jsem si několikrát prášek, který naštěstí celkem zabíral.
Večer mi začalo být divně.
Tlačil měl žaludek.
A v noci to začalo. Nevěděla jsem co dělat dřív, zda zvracet nebo sedět na wc.
Celou noc jsem lítala, vůbec jsem nespala.
Ráno jsem měla vysokou teplotu, ale už jsem naštěstí
docela přestávala zvracet a pokoušela se v sobě udržet první loky vody.
Kamarádka ovšem naprosto panikařila a místo toho, aby mne uklidnila a postarala se o Vilmičku, začala si vymýšlet různé neduhy, které ji i její dceru trápí.
Samozřejmě jim vůbec nic nebylo.
V panice ráno šla a zavolala mi lékaře o kterého jsem vůbec nestála.
Když už tam ale lékařka byla, nechala jsem si píchnout injekci proti zvracení.
Také mi předepsala léky.
Dcera kamarádky od té chvíle celé dny trávila u tabletu.
Chudinka Vil odpoledne plakala nudou.
Kamarádce jsme dala můj neurol, který jsem si sebou brala kvůli mému strach z létání a nakonec vůbec nevyužila. Ač jí vůbec nic nebylo, doslova se hroutila a já neměla dál sílu poslouchat její stesky, jak je na tom špatně.
Další den jsem se tedy chtě nechtě musela zvednout z postele.
Doplazila jsem se k bazénu, kde jsem si dala lehátko do stínu pod stromy a Vil naštěstí měla
v bazénu vždy nějakou kamarádku, s kterou si mohla hrát.
Také přes den probíhal animační program, kterého se občas zúčastnila.
Bohužel slibovaná diskotéka ani jednou nebyla.
Poslední večer jsem vyrazila s Vil do městečka nakoupit nějaké dárečky.
Myslela jsem, že nezvládnu cestu zpět, jak mi bylo špatně.
Naštěstí to dopadlo dobře a Vil si pochutnala na zmrzlině.
Z hotelu jsme odjížděli v pět hodin odpoledne.
Celý den se Vil ještě koupala v bazénu.
Ve čtyři jsme se převlékly.
Kamarádka, která je velice zcestovalá, letos toto byl její již třetí pobyt v zahraničí, mi tvrdila, že pro nás z transferu přijdou do hotelu.
Naštěstí jsem k ní už neměla vůbec důvěru a raději si šla informaci ověřit na recepci.
Tam mi samozřejmě řekli, že čekat musíme před hotelem, tak jak je to obvyklé a jak jsem vždy při dovolených zažila.
Když bylo čtvrt na šest a autobus nikde, šli jsme se zeptat na recepci.
Po telefonátu s delegátkou jsme se dozvěděli, že autobus měl technické problémy, ale už je na cestě.
Po další čtvrthodině čekání autobus přijel.
Bohužel jsem ještě ale neměli vyhráno. Čekala nás zastávka v Primorsku pro další klienty.
Silnice byly zacpané a autobuse se jen pomaličku proplétal letoviskem.
V půl sedmé jsme teprve vyjeli z letoviska a mířili k letišti.
Po patnácti minutách ovšem autobus zajel ke kraji a zastavil a řidič nám oznámil,
že přestala fungovat klimatizace.
Chvíli se tedy vrtal v čemsi a nakonec se podařilo klimatizaci "nahodit".
Opět jsme se rozjeli. Opět bylo v autobuse po chvíli nesnesitelné vedro.
Naštěstí už řidič nezastavoval.
Ještě nás čekalo projet ucpaným Burgasem.
Na letiště jsme dojeli 40 minut před odletem.
Všichni jsme s kufry běžely k odbavení k úplně nejvzdálenější přepážce.
Poté nás čekala pasová kontrola.
Bezpečnostní a opět pasová kontrola.
Znovu pasová kontrola.
Všude fronty a na obrazovkách informace, že náš let již nastupuje.
Po dvaceti minutách jsme konečně na letišti a já jdu chvatně utratit ještě zbytek peněz.
A zase zdržení.
Rus přede mnou měl utržený kód z palubní vstupenky, která se páruje z bezpečnostních důvodů s nákupem tekutin.
Naštěstí si nakonec půjčil jinou palubní vstupenku a tak
i já jsem mohla zaplatit svůj nákup.
Hladové Vil jsem rychle koupila hamburger v McDonalds a už jsme běžely do letadla.
Let byl klidný, přistání hladké a byla jsem moc ráda, že sedíme daleko od uječené Nely.
V Praze jsme byli zhruba ve 21,15 hodin. Celkem dlouho se čekalo na kufry.
V půl jedenácté jsme byly doma.
Abych to shrnula.
Dovolená, na kterou jsem se skutečně těšila se zrovna nevydařila.
S cestovní kanceláří Alexandria už nikdy nikam nepojedu.
Tolik nervů za jeden týden jen tak nezažiji.
A musím si dávat větší pozor na psychický stav lidí, s kterými hodlám trávit čas.
Nikdy se nemohu spoléhat na druhé a musím si vše sama ověřit.
S Vil nemá cenu mít v hotelu All Inclusive, celý týden jedla špagety s kečupem a k tomu melou nebo nektarinku. Ani zmrzlina ji příliš nezaujala.
Alespoň jedno velké pozitivum dovolená měla, Vil se naučila plavat, skákala do bazénu jako o život, potápěla se, plavala pod vodou.
A tohle víno, co jsem narychlo koupila na letišti pro muže, nám opravdu chutnalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat