Trošku později, ale přece o našem vysokohorském řádění.
Letošní hory, které proběhly poslední týden v lednu, byly velice zajímavé.
Letošní hory, které proběhly poslední týden v lednu, byly velice zajímavé.
Vše začalo vlastně už několik týdnů před odjezdem, kdy si prvorozená zlomila na taekwondu malíček. Nohu měla fialovou a nemohla chodit.
Týden před odjezdem mi telefonovali ze školy, že má Vil teplotu.
Celý víkend hořela a až v pondělí to vypadalo maličko lépe.
Naštěstí CRP měla nízké a tak jsem si říkala, že se do konce týdne dá dohromady.
Ve středu začalo být špatně muži.
Nakazil se od Vil.
Izolovala jsem je oba do Vilmina pokoje, kde se o sebe vzájemně starali.
V sobotu už Vil vypadala zcela zdravě, muž o poznání lépe a tak jsme se rozhodli odjet.
Prvorozená maličko posmrkávala, ale tvrdila, že rýmu nemá.
V neděli nastal den D, my se s mužem jako obvykle při balení trochu poškorpili.
Trochu mě vytočil, že si v mezičase nakládání sedla k počítači, to samo prvorozená, zatímco my s Vil už byly připraveny k odjezdu.
Nakonec jsme tedy vzali poslední zavazadla a odebrali s k autu a tam zjistili, že nám mezitím ukradli z auta lyže.
Nemělo cenu volat polici, nasedli jsme do auta a vyjeli směr hory. V půlce cesty už prvorozená smrkala o sto šest, což mě docela naštvalo, vzhledem k Vilmině podlomené imunitě a velké pravděpodobnosti nákazy.
Uvítala nás krásná, zasněžená krajina.
Já a holky jsme si půjčily lyže a všichni se nechali odvézt rolbou do chalupy, kde jsme byli ubytováni.
Paní majitelka mi vařila vynikající bezlepkové jídlo. Vše se zdálo téměř dokonalé. Večer ovšem začalo zhusta pršet a sníh mizel doslova před očima.
Nejinak tomu bylo ráno.
Statečně jsme my, ženské osazenstvo, nasadily lyže a vyrazily na svah. Po dvou hodinkách lyžování v rozbředlém sněhu jsme byly už trochu promoklé a promrzlé a tak jsme si daly teplý nápoj v baru, ještě chvilku lyžovaly a nakonec šly na oběd do chalupy.
Odpoledne jsme ještě na chviličku vyrazily na svah. Vil se konečně rozjezdila a nechtělo se jí domů. Naštěstí už tolik nepršelo, spíše jen občas spadlo pár bezvýznamných kapek.
Večer opět vynikající bezlepkové jídlo.
Takhle jsem si už dlouho nepochutnala.
V úterý se vyčasilo, mezi mraky občas vysvitlo na pár chvil i sluníčko.
Muž se cítil lépe a tak si dojel půjčit lyže a vrhl se na svah.
Zato prvorozená si začala stěžovat na bolest nohy a od této chvíle již na lyže nevlezla.
Má naivní představa, že s námi bude venku, na čerstvém vzduchu, vzala brzy za své. Zbytek pobytu trávila v pokoji připojená na wifi.
Vilmička si lyže užívala a jezdila do roztrhání těla.
Tentokrát jsem se vykašlali na pilování stylu, bylo 8 stupňů nad nulou, sníh těžký, mokrý a tak jsme ji hlavně nabádali k opatrnosti a bezpečné jízdě.
Ve středu jsem se začala cítit nedobře a tak jsem lyžovala jen chvilku dopoledne. Sněhu ubylo, kilometrová sjezdovka byla tudíž zkrácena na 750m a z kotvy se vystupovalo na jiném místě.
Vilmička jela na kotvě sama a my s mužem za ní.
O zkrácení jsme se dozvěděli až v momentě, když jsme zahlédli zábrany v trase kotvy.
Vil o něčem takovém neměla tušení a tak elegantně prokličkovala zábrany, nedbajíc našeho řevu, aby vystoupila.
Naštěstí vlekaři kotvu zastavili, Vil ovšem dál seděla a ani se nehnula a tak pro ni jeden z vlekařů musel dojít.
Odpoledne jsem si zajeli skibusem na Pomezky, prošli jsme se po vsi a zašli si na kávu do SkimuHouse. Bylo slunečno, ovšem dost silný vítr.
Na večerní lyžování jsem sice vyrazila, ale po chvilce jsem se přesunula do baru na grog.
Vilmička odmítala sjezdovku opustit a lyžovala až do zavíračky.
Ráno Vil vstala v šest, což je u ní neklamným znamením blížící se nemoci. Dopoledne jsem lyžovali. Odpoledne jsem se šli projít a zastavili jsme se v hospůdce s příjemnou obsluhou a velkým dětským koutkem.
Vil do něj spokojeně zaplula a tak jsme si mohli v klidu vychutnat dobré jídlo a pití.
Po hodině přišla a vypadala sklesle.
Jakmile jsem na ni sáhla, bylo jasné, že má teplotu.
V pátek jsme na svah vyrazili s mužem sami. Prvorozená hlídala nemocnou Vilmičku. Byla to doslova "bezstarostná jízda". Jako za mlada :o)
Vilmičce stále nebylo dobře a tak jsme se rozhodli zabalit a odjet domů o den dřív.
Nakonec jsem musela dát za pravdu muži, který chtěl od začátku nechat prvorozenou doma. Celkem mne zklamalo, že opravdu veškerý čas trávila zavřená v pokoji. Příště tedy zvážíme, zda s námi na dovolenou pojede, nebo ji raději necháme doma, pod dozorem babičky.
Přece jen je to takhle celkem "drahá legrace", zaplatit za ubytování dospělou cenu, k tomu týdenní nevyužitý skipas.
Ještě navíc ukradené troje lyže a hůlky.
Každopádně jsem ráda, že jsem se všichni v pořádku vrátili domů a žádná další katastrofa nás nepotkala. I přes drobné karamboly jsem si hory skutečně užili.
