27.8.2016 V plném počtu

Vilinka se vrátila ze soustředění, špinavá a spokojená. 
Stýskalo se mi obrovsky. 
Po dlouhé době jsme celá rodina spolu. 

24.8.2016 Obal na čtečku

Ušila jsem si obal na novou čtečku, kterou jsem dostala k narozeninám.
Šila jsem jej jinak, než pro prvorozenou, ale vrchní látka se mi líbila, tak máme obaly hodně podobné.




23.8.2016 Přípravy na školu

Vyprala jsem tašku. 
Vyprala jsem i penál. Jen trochu nechápu, proč používají, coby výztuhu, karton, kterému samozřejmě 
voda nedělá dobře. 
Ořezala jsem všechny pastelky, tužky. 
Umyla jsem všechny věci ve výtvarném kufříku. 
Ušila minipastelkovník na voskovky.
Obalila učebnice. 





22.8.2016 Melancholie

Stále jsem ještě "nesetřásla" Zlodějku knih. 
Asi i kvůli ní, jsem se dostala do poněkud melancholické nálady. 
Čeká mne za několik dní nástup do nové práce, z čehož jsem trochu nervozní, po předchozí, velice negativní, zkušenosti. 
Vil je na soustředění. 
Chybí mi její nezdolná energie i přesto, že vím, jak mě právě tahle energie bude zároveň vyčerpávat. 
Netěším se na školu. 
Vůbec nemám dobrý pocit z Vilminé učitelky, která je speciální pedagog, přesto v přístupu k Vil už udělala tolik chyb. Naprosto nerespektuje doporučení psychologa. 
Mám značné pochybnosti o její erudici. 
A korunu všemu nasazuje asistentka, která za trest nechává hyperaktivní Vil o přestávkách sedět v lavici. 
Chtěla bych paní učitelku, jako měla prvorozená. 
Kéž by bylo ve školství více tak osvícených osobností. Ráda vzpomínám na přestávkové diskotéky a řádění dětí. 
Když jsme se po pěti letech loučili, plakali všichni - děti, rodiče, paní učitelka.... 
Musím doufat, že letos bude vše v pořádku. 
A prvorozenou čekají přijímací zkoušky na střední školu.

Kéž je tento školní rok pro nás šťastný. 

21.8.2016 Zlodějka knih

Právě jsem ji dočetla. 
Jsem jí plná. 
Budu si muset dát pauzu, abych dokázala příběh vstřebat. 
Málokdo umí popsat tak věrně štěstí prolínající se se smutkem a beznaději. 
Jsem knihou doslova paralyzovaná. 


17.8.2016 Zákeřné keře, Dívka v pavoučí síti

Dlouho jsem nepsala o knížkách které se u nás čtou. 
Já jsem čtení na krátkou dobu odložila, ale dovolená byla dobrou příležitostí, znovu se do čtení pustit. 

Vilmička dostala za vysvědčení knihu od Daniely Krolupperové - Zákeřné keře. 
Tuhle knížku jsem koupila asi před rokem. Tehdy mne zaujaly krásné ilustrace. 
Dnes už vím, že to byla trefa do černého. 
V příběhu se objevují víly, které musí zachránit svou kamarádku. 
Při té příležitosti bojují se zákeřnými (jedovatými) keři.


U každé kapitoly je jiný zákeřný keř s důkladným nákresem a popisem. 
I pro mne byly některé novinkou. 


Já jsem si stáhla do čtečky knihu Dívka v pavoučí síti. 
Jedná se o volné pokračování trilogie Milénium, ovšem od jiného autora. 
Kniha se mi líbila, ale pravdou je, že Larsson to není.

Dnes jsem se byla domluvit v mé nové práci.
Sice mi nabídli o něco méně peněz než jsem chtěla, ale je to blízko, práce nebude nijak náročná a poloviční úvazek je pro mne aktuálně téměř nutností.
A nastupuji už 29.srpna. 

Děti

Děti jsou tím nejcennějším, co člověk od života může dostat. 
Kéž jsou mé holčičky vždy zdravé a spokojené. 


13.8. a 14.8.2016 Příjezdy a odjezdy

Prázdniny jsou vždy náročné na organizaci, přesuny, balení, vybalování, praní a opětovné balení.... 
V sobotu přijela prvorozená. 
Rovnou z nádraží jsem s ní jela na ortopedii sundat sádru, potom chvatně vybalit, vyprat a zase zabalit. 
Ráno holky odjely s tatínkem na Lipno jezdit na kolech. 
A já bych ve volných dnech chtěla uklidit pořádně alespoň část bytu. 


12.8.2016 Houby

Vil má sice rýmu jak trám, ale i přesto jsme se rozhodly vyrazit
do lesa na houby.
Vzaly jsme sebou i babičku.
Byly jsme úspěšné. 




10.8.2016 Muzeum trabantů a Království železnic

S kamarády jsme si domluvili, že druhý srpnový týden bychom měli být doma a můžeme se tedy sejít. 
Kamarádka navrhla návštěvu muzea trabantů, které je pouhých šest zastávek tramvají od nás. 
Rády jsme s Vil souhlasily. 






Na přání dětí se obědvalo v Mekáči. 
Já jsem si dala banán. 

Potom jsme se přesunuli do Království železnic. 
Vil zde již byla s tatínkem, já jsem měla premiéru. 
Obří model s vláčky je skutečně pěkný, ale prostor bez oken s poměrně velkým hlukem byl pro mne velice nepříjemný. 
Nakonec jsem ovšem začala zkoumat detaily modelu a to mě skutečně začalo bavit. 





Tady třeba fronta do McDonalds. 

Miniaturní scéna z filmu Pražská pětka na brigádě

Scéna s honěním kance z filmu Slavnosti sněženek. 

Tady jim zase z Dinoparku utíká jeden dinosaurus. 

Vilmička velkou část návštěvy trávila v tramvaji. 

A neuvěřitelně se vyřádila před "klíčovací zelenou stěnou".

Ať žijí duchové včetně rytíře z Brtníku a Leontýnky. 

Trochu morbidní - člověk ležící pod autem. 


A další člověk svázaný na kolejích. 

Na parkovišti Karlovaského filmového festivalu parkuje mezi limuzínami i kráva Milka. 

Protest na záchranu lesa, ovšem zbývá již jen jeden strom. 

Rozhovor páru na lavičce. 

Šest medvědů na motocyklech. 

Doma mě odpoledne čekala malá rodinná oslava narozenin. 
Bylo to moc milé. 
Od muže jsem dostala čtečku, kterou jsem si přála. 
Vilmička mi krásně zabalila kuchařku, co jsem jí podstrčila. 
Také nechyběla bezlepková Marlenka. 


Navíc dnes slavíme s mužem výročí 15 let od svatby. 

31.7. - 7.8.2016 Bulharsko

Těšili jsme se moc.
Já, že po letech zase uvidím moře. 
Vil úplně na všechno.
Ještě před odletem jsem zjistila, že v místě kam jedeme, jsou problémy se znečištěním moře a turisté trpí častými střevními potížemi. Kontaktovali jsme tedy cestovní kancelář Alexandria, ti nás ujistila, že na místě žádné problémy letos nejsou. 
 Bohužel dovolenou objednávala kamarádka, protože na rozdíl ode mne je velice zcestovalá. 
Jak jsem později zjistila, ona se vůbec nepodívala na jedinou recenzi místa.
Osobně bych se nikdy zbytečně takovému riziku nevystavila. 

Týden před odletem jsme se dozvěděly, že letíme ve 4,45 hodin. 
A tak nás čekalo velice brzké vstávání. 
Vil nemohla vzrušením usnout. 
V půl třetí jsme tedy odjely na letiště, odbavily kufry, zamávaly tatínkovi a odpluly do bezcelního prostoru čekat na letadlo. Let měl mírné zpoždění. 


Nela, dcera mé kamarádky ztropila v letadle scénu a tak já seděla od Vilmičky o tři sedadla dál. 
Doteď lituji toho, že jsem s ní nemohla prožít vzrušení. 



Let i transfer do hotelu proběhly hladce. 
V hotelu jsem hned vytáhla krém, ručníky a plavky, co jsem měla v příručním batohu. 
Za chvilku už Vil plavala v bazénu. 



V poledne jsme se naobědvaly, ve dvě hodiny nám předali klíč od bungalovu, vybalily jsme 
a už jsme spěchaly k moři. 



Večery jsme trávily v baru, na terase, nebo procházkami po městečku. 



K moři jsme se snažily chodit dopoledne i odpoledne. 
Trochu mi vadilo velké množství chaluh plavajících v moři. 
Od druhé dne byly velké vlny. 
Některé dny dokonce vyvěsili červenou vlajku, značící zákaz vstupu do vody. 



K moři šli někdy i Ocasníkovi. 
Na pláži se jim moc líbilo, do vody se báli. 


Ve středu jsem se probudila s ukrutnou bolestí hlavy. 
Vazala jsem si několikrát prášek, který naštěstí celkem zabíral. 
Večer mi začalo být divně. 
Tlačil měl žaludek. 
A v noci to začalo. Nevěděla jsem co dělat dřív, zda zvracet nebo sedět na wc. 
Celou noc jsem lítala, vůbec jsem nespala. 
Ráno jsem měla vysokou teplotu, ale už jsem naštěstí 
docela přestávala zvracet a pokoušela se v sobě udržet první loky vody. 

Kamarádka ovšem naprosto panikařila a místo toho, aby mne uklidnila a postarala se o Vilmičku, začala si vymýšlet různé neduhy, které ji i její dceru trápí. 
Samozřejmě jim vůbec nic nebylo. 
V panice ráno šla a zavolala mi lékaře o kterého jsem vůbec nestála. 
Když už tam ale lékařka byla, nechala jsem si píchnout injekci proti zvracení. 
Také mi předepsala léky. 

Dcera kamarádky od té chvíle celé dny trávila u tabletu. 
Chudinka Vil odpoledne plakala nudou. 
Kamarádce jsme dala můj neurol, který jsem si sebou brala kvůli mému strach z létání a nakonec vůbec nevyužila. Ač jí vůbec nic nebylo, doslova se hroutila a já neměla dál sílu poslouchat její stesky, jak je na tom špatně. 
Další den jsem se tedy chtě nechtě musela zvednout z postele. 
Doplazila jsem se k bazénu, kde jsem si dala lehátko do stínu pod stromy a Vil naštěstí měla 
v bazénu vždy nějakou kamarádku, s kterou si mohla hrát. 

Také přes den probíhal animační program, kterého se občas zúčastnila. 
Bohužel slibovaná diskotéka ani jednou nebyla. 





Poslední večer jsem vyrazila s Vil do městečka nakoupit nějaké dárečky. 
Myslela jsem, že nezvládnu cestu zpět, jak mi bylo špatně. 
Naštěstí to dopadlo dobře a Vil si pochutnala na zmrzlině. 


Z hotelu jsme odjížděli v pět hodin odpoledne. 
Celý den se Vil ještě koupala v bazénu. 
Ve čtyři jsme se převlékly. 
Kamarádka, která je velice zcestovalá, letos toto byl její již třetí pobyt v zahraničí, mi tvrdila, že pro nás z transferu přijdou do hotelu. 
Naštěstí jsem k ní už neměla vůbec důvěru a raději si šla informaci ověřit na recepci. 
Tam mi samozřejmě řekli, že čekat musíme před hotelem, tak jak je to obvyklé a jak jsem vždy při dovolených zažila. 

Když bylo čtvrt na šest a autobus nikde, šli jsme se zeptat na recepci. 
Po telefonátu s delegátkou jsme se dozvěděli, že autobus měl technické problémy, ale už je na cestě. 
Po další čtvrthodině čekání autobus přijel. 


Bohužel jsem ještě ale neměli vyhráno. Čekala nás zastávka v Primorsku pro další klienty. 
Silnice byly zacpané a autobuse se jen pomaličku proplétal letoviskem.
V půl sedmé jsme teprve vyjeli z letoviska a mířili k letišti. 
Po patnácti minutách ovšem autobus zajel ke kraji a zastavil a řidič nám oznámil, 
že přestala fungovat klimatizace. 
Chvíli se tedy vrtal v čemsi a nakonec se podařilo klimatizaci "nahodit". 
Opět jsme se rozjeli. Opět bylo v autobuse po chvíli nesnesitelné vedro. 
Naštěstí už řidič nezastavoval. 
Ještě nás čekalo projet ucpaným Burgasem.
Na letiště jsme dojeli 40 minut před odletem. 
Všichni jsme s kufry běžely k odbavení k úplně nejvzdálenější přepážce. 
Poté nás čekala pasová kontrola. 
Bezpečnostní a opět pasová kontrola.
Znovu pasová kontrola. 
Všude fronty a na obrazovkách informace, že náš let již nastupuje. 
Po dvaceti minutách jsme konečně na letišti a já jdu chvatně utratit ještě zbytek peněz. 
A zase zdržení. 
Rus přede mnou měl utržený kód z palubní vstupenky, která se páruje z bezpečnostních důvodů s nákupem tekutin. 
Naštěstí si nakonec půjčil jinou palubní vstupenku a tak 
i já jsem mohla zaplatit svůj nákup. 
Hladové Vil jsem rychle koupila hamburger v McDonalds a už jsme běžely do letadla. 

Let byl klidný, přistání hladké a byla jsem moc ráda, že sedíme daleko od uječené Nely. 


V Praze jsme byli zhruba ve 21,15 hodin. Celkem dlouho se čekalo na kufry. 
V půl jedenácté jsme byly doma. 


Abych to shrnula. 
Dovolená, na kterou jsem se skutečně těšila se zrovna nevydařila. 
S cestovní kanceláří Alexandria už nikdy nikam nepojedu. 
Tolik nervů za jeden týden jen tak nezažiji. 
A musím si dávat větší pozor na psychický stav lidí, s kterými hodlám trávit čas. 
Nikdy se nemohu spoléhat na druhé a musím si vše sama ověřit. 
S Vil nemá cenu mít v hotelu All Inclusive, celý týden jedla špagety s kečupem a k tomu melou nebo nektarinku. Ani zmrzlina ji příliš nezaujala. 

Alespoň jedno velké pozitivum dovolená měla, Vil se naučila plavat, skákala do bazénu jako o život, potápěla se, plavala pod vodou. 

A tohle víno, co jsem narychlo koupila na letišti pro muže, nám opravdu chutnalo.