Umluvila jsem šéfa v práci, aby mi dal dva dny volna a udělali jsme si minidovlenou. Nejprve jsem chtěla vyrazit do Moravského krasu, ale vzhledem k rozkopané D1 a dlouhým kolonám jsem tento nápad vzdala a vyrazili jsme na sever, s tím že nejprve navštívíme Šťastnou zemi a potom uvidíme, co vymyslíme. Vil chtěla do Adršpachu, já na Sněžku...
30.7.
Vyjeli jsme ráno po deváté a zhruba kolem jedenácté jsme byli na místě. Zaplatili vstupné a šli zkoumat nabízené atrakce. Park nás úplně neoslnil, vzhledem k tomu, že jsme již navštívili Mirakulum, které nabízí asi tak trojnásobek atrakcí, má dobře vyřešené občerstvení, toalety tak nás Šťastná země zklamala a určitě už nemáme důvod sem znovu zavítat.
Vil měla největší radost z lanového centra, kde překonala svůj strach a zdolala dětskou trasu včetně lanovky.
Původně jsem si mysleli, že přespíme v TePe, přímo ve Šťastné zemi, ale vzhledem k zápachu z přilehlého zemědělského družstva a množství myší v parku jsme tento plán opustili. Ne že bych neměla ráda zvířátka, ale obávala jsem se rozhryzání věcí. Mám osobní zkušenost z doby, kdy jsem jezdívala na čundry pouze s US tornou, spacákem a žebradlem. Nejednou se mi myš vloupala do skromných zásob jídla a moc mi toho nenechala.
Proto tedy míříme do blízkého kempu Sedmihorky. Platíme jednu noc. Vypadá to tu trochu jako na house párty - stan na stanu, ale místečko na náš malý stan jsme našli. V kempu je dobré zázemí, čisto a program pro děti. Vil je nadšená.
31.7.
V noci je dost zima, ale máme dobré vybavení, tak spíme dobře. Vil toužila jet lanovkou a tak dnešní den věnujeme výpravě na Ještěd.
Kupujeme obousměrnou jízdenku na lanovku a po nedlouhém čekání nastupujeme do kabinky, která nás vyváží k vrcholu.
Prohlížíme si okolí, pozorujeme plachtící větroně, když v tom si to jeden zamíří přímo k nám a proletí s pískavým zvukem těsně kolem vyhlídkové terasy. Rychle popadnu foťák a naslepo mačkám spoušť.
Je skoro poledne a my jsme si vzali sebou jen malou svačinu a tak zjišťujeme možnosti. V bistru nás nic nezaujme, proto míříme do restaurace. Nabídka v jídelním lístku je lákavá, ovšem dostává se nám informace, že dělníci provádějící opravdu překopli hlavní kabel elektrického vedení a tudíž je celý Ještěd bez proudu a restaurace tudíž nefunguje. Můžeme si objednat alespoň pití, po chvíli se vedení restaurace rozhodne zcela zavřít, ale jsem ujištěni, že lanovka funguje. Toto nám vyvrátí obsluha lanovky, ta má sice záložní zdroj, ovšem ten využívají pouze pro urgentní případy. Nakonec si tedy dáváme polévku nevalné chuti v bistru - hlad je nejlepší kuchař.
Poté se vydáváme pěšky po hřebenech k jiné lanovce. Vil se nás po chvílí zeptá: "Slyšíte to"? Otážeme se oba: "Co"? Odvětí: "To ticho".
Když jedem lanovkou dolů, překvapeně se rozhlíží a nakonec prohlásí: "Tady není žádné lidstvo".
Potom se ještě projdeme pár kilometrů zpět k autu. Tato nečekaná situace nás velice baví. Odmněnujeme se tedy pozdním obědem ve stylové restauraci. Jídlo je výborné, servis prvotřídní, ovšem pro nás, vyhládlé turisty jsou degustační porce skutečně malé.
Cestou do kempu tedy nakupujeme jídlo k večeři a na snídani, na kterém si pochutnáváme u stanu. Máme nové, milé sousedy s kterými sedíme u stanu a povídáme dlouho do noci. Je ještě větší zima a tak nám vařím grog. Dostávám typ na návštěvu Klokočských skal a zříceniny hradu Rotštejn.
Po setmění se jdeme podívat na ohňovou show, ovšem já toho moc nevidím a tudíž brzy mířím zpět ke stanu, zahřát se grogem.
Večer je takzvaný modrý úplně. Je to jev, kdy jsou dva úplňky během jednoho měsíce, což se nestává příliš často.
1.8.
Noc je velice chladná. Ráno nás ze stanu vytahuje sluníčko a rychle se otepluje. Snídáme, balíme si svačinu, loučíme se s našimi novými přáteli, kteří dnes odjíždějí domů a míříme do obce Klokočí.
Maličko bloudíme, ale nakonec místo nejdeme, parkujeme a stoupáme do skla.
Klokočské skály jsou kouzelné místo s nádhernými výhledy, zákoutími. Navíc nejsou příliš známe a tak tu nejsou davy lidí.
Stoupáme k hladu Rotštejn, platíme vstupné a procházíme všechny dostupné prostory. Vyslechneme píseň o historii hradu a poté ještě podrobný výklad. Paní kastelánka pomáhá Vilmince s návštěvou wc. Jsou tu všichni moc milí. Kupuji si turistické vizitky a potom hrad opouštíme a v podhradí si dáváme svačinku.
Poté míříme po značené stezce na prohlídku skal. Nabízejí se nám nádherná zákoutí a překrásné výhledy. Vil je trochu protivná a nechce se jí příliš chodit.
Nakonec se rozhodne postavit domeček pro skřítky a tak
si sedáme do trávy u cesty. Muž po chvíli usne. Je to celkem vtipné, protože kolem chodí lidé a pozorují nás. Nemálo z nich nás i zdraví.
S Vil se strefujeme do stromu šiškami.
Nakonec se vracíme zpět k autu. Ještě cestou jde Vil zaklepat na bránu do pekel, volá čerty, že už je tady, aby ji otevřeli. Zřejmě v létě čerti spí, nikdo neotvírá.
Jedeme na pozdní oběd do restaurace, která nás cestou zaujala, je tu hodně plno. Objednáváme tedy jídla z polední nabídky, jídlo dostáváme za malou chviličku a je opravdu vynikající.
Cestou z restaurace objíždíme Klokočské skály a neuvěřitelně se nám líbí i pohled z dálky. Chtěli bychom se na toto místo ještě někdy vrátit.
Vracíme se do kempu. Zjišťujeme, že právě v těsné blízkosti našeho stanu si staví své obydlí tak těsně, že je asi deset centimetrů od vchodu, domlouvám se s nimi, aby se posunuli a nabízíme jim, že i náš stan posuneme, aby si oni mohli postavit na našem místě, kde je pro jejich rozměrný stan více místa.
Všichni jsme spokojeni.
Vilminka se zakoukala do chlapečka Péti. Jak je jejím stylem, je maličko zmatená a volá na něj Káťo :o)) Všichni se tomu smějeme, i Péťův tatínek. Vil se s Péťou celý večer vodí za ruku a vše dělají společně. Úplné splynutí duší.
2.8.
Ráno brzy vstávám, jdu si nabít baterii do foťáku a potom jdu vystát frontu, abych koupila snídani. Je hezké pozorovat pomalu budící se kemp. Nad Hruboskalským skalním městem vzlétají horkovzdušné balóny.
Je krásné ráno.
Po snídani začínáme balit. Původně jsme chtěli navštívit kamarádka, ale má čas až odpoledne a to je na nás pozdě. Rozhodujeme se tedy navštívit hrad Valdštejn.
K hradu vede krásná cesta lesem. Kupujeme vstupenku na prohlídku bez průvodce. U pokladny je nepříjemná baba. První a jediný nepříjemný člověk za poslední dny.
Prohlídku hradu si užívám, Vil je fascinována kostelem, před oltářem zakleká a modlí se.
Je to takové milé, dětské gesto.
V jedné z budov je výstava vtipů Hoffmana. Dobře se bavíme. Poté obědváme v přilehlé restauraci a potom už nás čeká jen sestup dolů a jedeme domů.
Byly to krásné dny a jsem ráda, že jsem takto neplánovaně vyjeli.
Žádné komentáře:
Okomentovat