Snad tedy alespoň rychle zaberou a Vil bude zase moci mezi děti.
Do kanceláře přišla paní uklízečka a pochválila mi vzhled.
Příjemné v jinak temném dni.
Pokusím se neztratit úsměv a na všem najít něco pěkného.
23:15 hodin
Před chvílí jsme se vrátili z Motola. Vil ztuhla šíje, bála jsem se meningiálního onemocnění. Neuroložka naštěstí nepotvrdila, každopádně mám Vil sledovat a kdyby se jí prudce zvýšila teplota, nebo se mi něco nezdálo, hned máme znovu přijet.
V noci se mi nedařilo příliš spát. Myšlenky se mi honily hlavou. Nakonec jsem si říkala, jak je vše relativní. Ještě ráno jsem si přála "aby Vil mohla odjet na školku v přírodě, kam se moc těšila".
Večer, když jsem měla strach z mnohem vážnějších nemocí mi rázem přišlo vše nedůležité. Byl tu jen velký strach o její zdraví - život. Možná bylo nutné tímto projít, abych si uvědomila, co je skutečně důležité.
 |
| Zatuhlý krk bolí, ale i tak je třeba zkusit několik baletních póz. |
Žádné komentáře:
Okomentovat