Snad se mi podaří postupně dopsat příspěvky minulých dní.
Stalo se toho spousta, ovšem čas na psaní stále schází.
Dnes ráno jsem běžela na krev.
Cestou do práce jsem se stavila v Tchibu pro objednané zboží.
Celkem dlouho jsme čekala ve frontě, byla otevřena pouze pokladna, kde se dělá káva.
Paní prodavačka se mi omluvila, že hledání mé objednávky chvilku potrvá a tak jsem si také objednala kávu.
Čekám a čekám. Po delší době se vynořila slečna, ovšem měla jen polovinu objednaných věcí. Ujistila jsem ji s úsměvem, že v klidu počkám a tak se vzdálila hledat zbytek.
Dále jsem popíjela dobrou kávičku.
Vše dopadlo dobře, zbytek zboží se našel a já jsem šťastně platila.
Slečna se mi omlouvala za dlouhé čekání, já ji ujistila, že se skutečně nic neděje a ona mi odpověděla, že tu kávu mám jako pozornost podniku.
To bylo tak milé gesto.
Spokojená a potěšená jsem odešla.
Uvědomila jsem si, jak je úžasné vše řešit v klidu a s úsměvem.
V práci byl celkem klid. Šéf je na služební cestě a tak je to bez stresu.
Odpoledne sprint pro Vil do školy. Rychle domů, udělat alespoň část úkolů, potom na balet.
Z baletu jsem zaběhla na rychlý nákup. Cestou domů jsem vyhmátla prvorozenou jak toká se svým chlapcem. Neměla úniku :) Hnedle jsem je využila a poslala, aby vyzvedli Vil z baletu.
Když už byla Vil doma, přišla za mnou s provinilým výrazem.
Povídá, že mi musí něco říct.
Říkám: "Tak povídej".
Ona zahrabala v tašce, vytáhla plastové úlomky se slovy: "Zlomila jsem paní učitelce pravítko".
V tu chvíli jsem měla problém zachovat dekorum. Chtělo se mi smát. Netuším, jak se k tomuto pravítku Vilmička dostala. Ještě že mají chápavou paní učitelku.
Žádné komentáře:
Okomentovat