Ráno jsem vyjela trochu dříve do práce a rozhodla se pro jinou, než obvyklou trasu. Jela jsem metrem a vystoupila na Náměstí Republiky. Při jízdě na eskalátoru vedle mne na souběžně jedoucím upadl pán, bohužel jedoucí eskalátor ho nějak zachytil a pán se začal kutálet dolů. Bylo to ošklivé. Za celou dobu dispečer eskalátor nezastavil.
Já a ještě jedna slečna jsem pána, kterému se nějak podařilo vyjet nahoru, odchytily a odvedly ho k dispečerovi, kterého jsem požádala aby zavolal sanitku.
Pánovi jsme poskytli první pomoc papírovými kapesníčky, protože měl rozseklou hlavu a potom jej předali dispečerovi, který vůbec nereagoval jak bych si představovala.
Myslím si, že by měl takový člověk byl schopen poskytnout první pomoc.
On pánovi ani nenabídl židli k posazení.
Doufám, že je pán v pořádku a odnesl ošklivý pád jen drobnými zraněními.
Poté se den odvíjel celkem poklidně.
Bohužel večer se muž rozhodl vstoupit do kuchyně za účelem výroby pokrmu. Toto udělal za posledních 17 let našeho soužití asi 10x. A vzhledem k jeho zjištění, že došla hořčice, považoval za nutné na mě začít křičet, vulgárně mi nadával... já udržela po celou dobu klidný tón hlasu a snažila jsem se ho opakovaně přerušit. Nakonec vše zakončil slovy, že se odstěhuje.
To vše v momentě, kdy jsem Vil koupala a ukládala ke spaní. Nemohla jsem jí vůbec uklidnit. Úplně jsme se cyklily v pláči. Jedna jsem se pokoušely uklidnit druhou.
Vůbec nechápu, jak mohou být muži tak tupí, že úplně záměrně tak moc ubližují dětem. Já jsem dospělá, já se s tím vyrovnám, ale co to malé, bezbranné dítě.
Už nikdy nechci, aby se něco podobného dělo a tak přistoupím na konečné řešení, ač jsem chtěla bojovat, aby Vil nebyla v náročném období nástupu do školy ještě víc stresována odloučením, jinou cestou nevidím.
Žádné komentáře:
Okomentovat